Ferrari

Obyčejné ráno, obyčejná ulice, obyčejná zastávka, obyčejní lidé, obyčejný den, který jsem se snažila okořenit naprosto dokonalou Riot od Three Days Grace. Šalina měla zpoždění díky nehodě, o které jsem se měla dozvědět za půl hodiny. Nespokojeně jsem mžourala do displeje empétrojky na časový údaj, nesnáším, když na mě někdo musí čekat.
Riot přehlušilo burácení. Překvapeně zvedám hlavu, zvuk slibně ohlašoval závodní motorku, na nichž moje oko rádo spočine, tentokrát jsem se však zmýlila. Do odbočovacího pruhu se se zavrněním kocoura lechtaného pod bradou zařadilo rudé ferrari. Fanouškem těchto vozů příliš nejsem, ani typem, co by se pohledy snažil upoutat pozornost majitele tak luxusního auta.
Snažili se jiní. Dva studenti vedle mě zírali na italskou pýchu pohledy vpravdě hladovými, paní po straně pravé taky, spolu s párem u automatu na lístky, stejně tak řidič bílé felicie stojícím hned za obdivovaným vozem, vpravdě celá ulice s pokleslou čelistí sledovala rudý vůz a pohledem jej vyprovázela až za roh Skácelovy ulice, kam s efektivním odpichem a příslušným burácením zajel.
Pak všichni nasadili zpátky znuděné masky všedního rána.
A ferrari splnilo svůj účel.