Úlovek z knihkupectví v OC Haná

By Your Side

Kompilace z krátkého filmu Spike Jonzeho I'm Here a tracku By Your Side od S.P.Y.

První dojem, smích, vlak a tak

Je tomu už pár dní, co jsem cestovala vlakem z Brna do Šumperka. Na příslušné nástupiště jsem dorazila dříve, než dotyčný expres, a tak jsem se se sluchátky v uších a rukama v kapsách začala věnovat své oblíbené zábavě- pozorování lidí. Nehledejte v tom však nic voayerského, sem tam člověk prostě potřebuje inspiraci pro postavy do románu, povídky, či hry the Sims.

Chvilku po mě přišla holka zhruba pětadvacetiletá a později si sedla naproti mně do vlaku. Byla celkem vysoká, trochu robustní postavy, ale oblečená v harémových kalhotách a fialovém tílku, což jí slušelo. Dále měla krátké černé vlasy a černé sluneční brýle, které ani ve vlaku nesundala. Pevně semknuté rty působily přísně a odmítavě.

Přes uličku vedle nás se na semišových sedadlech rozvalovaly dvě černošky s rasta copánky. Záměrně zmiňuji potah sedaček, protože obě měly nohy nahoře, obuté v zaprášených botech. Moje mysl se proti tomu bouřila, klimatizovaný espres jsem brala téměř na úroveň francouzských TGV, kdepak roztrhané koženky a zápach osobáků, které zastavují v každé vsi.

Letmo jsem zaregistrovala, jak holka naproti mně pootočila hlavu a semkla rty ještě víc. Tak či tak, obě jsme mlčely jako hrob a to zejména poté, co došlo ke konfliktu mezi černoškami a značně veselým pankáčem, kde se ukázalo, že anglicky neumí ani jedna strana.

Milý pankáč však nebyl sám, zbytek jeho tlupy dlel v chodbičce u záchodu. Nejsem tak bouřlivá osobnost jako jedna z černošek, že bych na ně opakovaně chodila něco křičet, přesto mi bylo jasné, že pánové mě jen tak vylézt nenechají a nijak mě netěšila představa projít celý vagon ke druhým dveřím.

Zhruba v půlce cesty moje spolusedící sundala brýle, naklonila se ke mně a povolila výraz obličeje do zdvořilého úsměvu.

,,Nemáš, prosím tě tužku?‘‘

Tón jejího hlasu mě překvapil, čekala bych spíše medvědí baryton než poletování motýlů. A protože jsem vybavená, sáhla jsem do futrochu a podala jí zmiňovaný předmět.

Úsměv, poděkování, stejně tak při navrácení.

Zbytek cesty mi uběhl v zadumání. Proč se tváříme kysele a nepřístupně na okolní svět? Proč klopíme oči a zaujmeme odmítavý postoj k muži, který nám dává najevo své sympatie? A proč schováváme radost a štěstí hluboko ve svém nitru?

V přestupovém bodu své cesty jsem se zvedla a hodila pohled k bližším dveřím, kde stále parkovala banda pankáčů.

,,Tak si myslím,‘‘ prohodila jsem, ,,že raději půjdu druhou stranou.‘‘

Dívka se od srdce rozesmála.

Naučte se programovat, epizoda I.

Chtěl tomu osud, chtěla jsem to já, od září začnu studovat informatiku. Jak tvrdí propagační letáky a diskusní fóra fakulty, obor je to slibný, s budoucností a atraktivní zvláště pro dívky, protože je plný mladých nezadaných mužů se slibem velkých platů. A právě to mě nedávno začalo děsit. Na zápisu se pánové začali předhánět, co už v životě naprogramovali. Jejich problémy v internetovém kruhu naše ročníku mi přišly psané snad v jazyku esperanto, a já začínala mít nefalšovanou hrůzu.

Nevím, zda jsou všechny knihovny stejné, ale v té naší novější tituly knih než z roku 2007 prostě nenajdete. Přesto výtisk se slibným názvem Naučte se programovat vypadal z nabízených nejnověji, nejzachovaleji a tak jsem si jej odnesla domů.

Pak nastal ten den D. Ze záložky knihy jsem vyjmula instalační CD, abych měla v čem pracovat. Popravdě, nečekala jsem, že mi tři roky starý program pojede pod Vistou, ale že se nenačetlo ani samotné CD, mě hned pro začátek naštvalo. Nasupeně jsem se zabořila do židle. Mám to vzdát hned na začátku?

Novější verzi daného programu jsem našla pomocí Google ke stažení. Instalační balík měl zhruba deset mega a jeho stáhnutí by netrvalo ani sedm vteřin, kdyby mi nevyskočila varovná hláška o trojském koni. Kysele jsem se ušklíbla, někdo mi tady evidentně nepřál! Zahodila jsem ono vzletné Naučte se programovat a vrátila se ke strýčku Google. Hned první odkaz po zadání C++ mi nabízel výuku programování pro začátečníky, s programem ani ne tři měsíce starým. Mé srdce zajásalo, svět se hned stal růžovějším a poté, co se mi podle instrukcí povedlo napsat dvanáct řádků pro jednoduchý výpis hesla na obrazovku, jsem se cítila jako Bill Gates na vrcholu svých sil.

Zítra je pátek, tedy den, kdy všichni večer vyrážejí za zábavou do ulic. Zítra večer se chystám na další díl svého programátorského seriálu, tentokrát o proměnné IF. Keep your fingers crossed for me!

Lofty

Lofty jsou byty neomezené rozlohy vystavené v objektech, které už ztratily svoji hodnotu, jako například staré továrny. První podlaží bývá využité ke komerčním účelům, zatímco byty jsou v patře druhém a výše. Loftový byt má vysoký strop a centrální místností ke obývací pokoj, ze kterého se vychází na balkónou ložnici. Tyhle byty lákají umělce, ačkoliv jsou původně určeny pro mladé rodiny s dětmi, které se však obávají nedostatku soukromí.

loftový dům na Smíchově (wikipedie)




loftový byt (google pictures)


Holešovický pivovar (vlastní zdroj)

chodba loftů Holešovického pivovaru


Závěrem, prostě bydlení pro mě :-) Jeidná nevýhoda loftů je, že jsou příliš drahé díky šetření budovy, zda je ještě použitelná k bydlení.

Sedm druhů uživatelů Facebooku

Článek je z www. studenta.cz. Konečně to někdo sepsal :-)

Většina všech poznatků, které psychologové nashromáždili o lidském chování, pochází z pozorování lidí v běžném životě či v krizových situacích. V dnešní době tak znalci mohou poměrně spolehlivě předpovědět, jak se běžný člověk zachová například po tragické ztrátě člena rodiny nebo jak se vyrovná s dlouhodobým pobytem ve vězení. Existují ale situace, ve kterých doposud nasbírané znalosti nefungují a jsou nám úplně k ničemu. Takovým případem je i nová životní dimenze - Facebook.

Důvod je prostý. Jedná se o realitu, která skýtá netušeně mnoho možností, jak v ní trávit čas. Oproti běžným sociálním sítím má také jednu prostou výhodu – je úplně pro každého. Intelektuálové i opožděnci, matky i otcové, ředitelé i uklízečky, homosexuálové i pedofilové, studentky i učitelé, alkoholici i huliči trávy – ti všichni si zde najdou to své. Problém je ale v tom, že každý hledá něco jiného. A právě to je jedním z faktorů, podle kterých jsme sestavili tuto vůbec první typologii uživatelů Facebooku. Pojďme se společně vcítit do role psychologů. A hlavně se nelekejte, pokud poznáte sami sebe v některém ze sedmi druhů „fejsbukařů“.

1. Závisláci

Správný závislák stihl již během čtení prvních dvou odstavců tohoto článku zkontrolovat, jestli mu náhodou někdo nepíše na chatu, neoznačil ho na fotce či mu někdo neokomentoval nejnovější status. V kapse mu nechybí chytrý mobilní telefon s nainstalovaným Facebookem (a pochopitelně s předplaceným internetem, aby „kniha tváří“ fungovala úplně všude). Ptáte se, proč by někdo měl zájem se Facebookem zabývat i mimo domov? To je přece jednoduché. Jak jinak byste chtěli svým přátelům sdělit, že jste právě nastoupili do autobusu linky 114 nebo že jste právě šlápli do psího exkrementu?

2. Čtrnáctky

Za rok dostanou občanku, jsou neodolatelně cool, fotí se v kabinkách obchodů s módou, denně se stihnou přidat do 150 až 200 skupin a rozeslat všem svým kamarádkám alespoň jedno virtuální srdce. Vítejte ve světě mladých slečen, které neváhají plně využívat života v pohodlném světě bez větších povinností k okolí i sobě samým. Nenechte se ale zmást jejich předstíranou nevinností – jsou proklatě dobře organizované a mají i své zástupkyně v šoubyznysu. Koho? Přece skupinu LuŠtěLa!

3. Skupináři

Přidat se čas od času do nějaké skupiny či stát se fanouškem stránky je poměrně normální. O něco méně normální je takové skupiny vytvářet, ale pokud taková činnost nepostrádá originalitu a vtip, pak je vše pořádku. Horší ovšem je, když někdo „stíhá“ zakládat desítky skupin denně. Jako název poslouží některá z rádoby vtipných školních hlášech, okořeněná pár smajlíky a vykřičníky. Poté, co skupina získá několik stovek až tisíc (někdy i desetitisíc) členů je „skupinář“ na vrcholu blaha. Přestane používat svůj běžný profil, všechny statusy píše právě na zeď skupiny. Má to jednoduché kouzlo – vaše příspěvky nečtou jen vaší známí, ale stovky cizích lidí, pro které jste něco jako Bůh – tedy ten, kdo dokázal vytvořit tak vtipnou a úspěšnou skupinu. Skupinář má pocit, že něco znamená. Ano. Často jen pocit…

4. Politici

Politika je povolání jako každé jiné, ale na Facebooku to tak rozhodně nevypadá. Jak tedy spolehlivě rozeznat, že daná osoba je z politické branže? Především má až několik tisíc „přátel“, příspěvky se týkají výhradně aktuálního politického dění. Jakékoli informace o osobním životě na takových profilech nehledejte. S blížícím se termínem voleb aktivita politiků na Facebooku roste. Někteří tvrdí, že je to od nich jen laciný trik, jak si zajistit pár hlasů. To je ale poněkud nepravděpodobné vzhledem k tomu, že počet takto oslovených voličů není nijak závratný. Uvěřitelnější se zdá být vysvětlení, že politik prostě potřebuje místo, kde se může vyzpovídat a dokázat si, že umí být v kontaktu s obyčejnými lidmi.

5. Rodiče

„Moje mamka je na Facebooku“ – tak zní název hitovky od rockové kapely Blood of TigerCat, která s klipem k této skladbě dobyla YouTube. Pokud jste ho ještě neviděli, je o tomto: Mladík vede na Facebooku „nespoutaný život“ – hlásí se do sprostých skupin a označuje se na fotkách, kde je v podnapilém stavu. Pak se ale stane doslova tragická událost – do seznamu jeho facebookových přátel se „vetřela“ jeho maminka. A nastalo krušné období – sprosté skupiny musely okamžitě zmizet a fotky též. Chlapec se navíc za svou maminku velmi styděl a bál se, že za ní u ostatních sklidí posměch (a tak se také stalo). Bohužel je obsah videoklipu často realitou. Hlásit se ke svým rodičům zkrátka není dostatečně cool. Co na tom, že bez nich bychom tu nebyli?

6. Mafiáni a ovečkáři

Facebook je svět neomezených možností. No uznejte – copak by bylo v běžném životě možné, aby měl vysoce postavený člen mafie tolik společného s farmářem pěstujícím kedlubny a mrkev? A co že mají vlastně společného? Oba spamují své herní výsledky na profil, oba se neúnavně hlásí do podvodných skupin slibujících nějaké výhody pro jejich hru, oba v běžném životě nemluví o ničem jiném, než o svých mafiánských úspěších či zemědělských dovednostech. Rozdíl je akorát v tom, že jeden hraje Mafia Wars a druhý FarmVille. Tedy hry, které se „paří“ přímo na Facebooku a svým autorům vydělávají nemalé peníze a svým hráčům způsobují naprostou závislost. Dokonce takovou, že někteří svůj účet na fejsbůku nepoužívají k ničemu jinému, než k hraní her. Takové jedince je lepší ze seznamu přátel rovnou vymazat.

7. Ti ostatní

Pokud jste se doposud neztotožnili ani s jedním druhem facebookařů, patříte do speciálního sedmého druhu – zde jsou ti, kteří na Facebooku nejsou závislí, nevytváří 10 skupin denně, nejsou v žádné politické straně a za své rodiče se nestydí. Také ti, co se nefotí v kabinkách ani před zrcadlem a kdo neulítává na prostoduchých hrách. Kolik takových „vyvolených“ jedinců ve skutečnosti je, to si lze jen domýšlet. Je jich po světě deset tisíc, nebo deset milionů? Kdo ví. Jisté ale je, že se někdo takový vždycky najde. Lidské pokolení přežilo už ledacos – kruté zimy, zlé vůdce, zemětřesení, hladomory, epidemie. Přežije i Facebook. Tedy, aspoň v to doufejme.

* Já sama se řadím někam mezi šestou a sedmou skupinu- ano, hraji hru, ale v žádném případě nevstávám v pondělí ráno v šest, abych se podívala, co nového je v obchodech v Pet Society. Jednodušše mě baví stylizovat svoje zvířátko, zútulňovat mu jeho dům, ale nedávám hře více jak deset minut denně.

Nefotím se v kabince, ani nemám potřebu házet do statusu, že mě právě teď škrábe nos a individua tohohle typu, která mi pouze spamují zeď, mám většinou v ignorovaných. Přesto mě facebook přestává bavit, díky jeho konzumnosti, jeho podřízenosti mase.

Lady Fuckingham

Londýnského bohéma Oscara Wilde zná každý, nebo o něm minimálně slyšel. Slyšeli jste ovšem i o tomhle díle?
Údajně jde o Wildeho prvotinu, kterou vydal pod pseudonymem. Dílo se objevilo také na pokračování v časopise pod názvem Lady Pokingham. A proč všechna ta tajemství kolem? Vedle povídek, pohádek typu Šťastný princ a Slavík a růže se totiž Wildemu podařilo napsat na tu dobu docela odvážné soft porno, které se v učebnicích češtiny neuvádí. Proč? Když se učí Utrpení knížete Sternenhocha, zmiňuje se markýz de Sade a chlípák Bukowski je oslavován stejně jako Wilde?

Tady je obsah Lady Fuckingham, převzatý z wikipedie:

Knížka vypráví o mladé Beatrice Fuckingham, která přijde brzy o své rodiče. Je taktéž brzy poslána do dívčí školy, kde projevuje svůji nekonvenčnost odvážnými a vtipnými karikaturami lidí, kteří si toho zasluhují. Když se mezi nimi však objeví její 2 učitelky a dozvědí se o tom, značně se rozlítí a přikážou Beatrice ztrestat výpraskem březovými proutky. Tohle potom praktikuje Beatrice při svých milostných hrátkách velice často. A nejen ona. Beatrice se později ve škole seznámí se starší Alicí, která jí hned první noc v jejich společném internátním pokoji něžně zasvětí do umění společné masturbace a uspokojivých lesbických hrátek. Děj knihy nám na nemálo významný čas odběhne právě k této Alici. Dozvíme se, jak se ona dostala ke svým sexuálním zkušenostem, a nutno dodat, že všeho se musela dopracovat sama. Beatrice a Alice jsou tedy dobré kamarádky a společně s Aliciným bratrem Fredem mají rozrůstající se spolek, který při svých schůzkách radostně a bujaře obcuje. Beatrice ale hned na začátku knihy píše, že píše v posledním tažení, čili my pod jejím zběsilým životním tempem můžeme velmi zřetelně cítí blížící se smrt. Knížka je to ovšem plná života a radosti, opovržení prudérií, které je na mnoha místech dokládáno(například zkaženost církevních hodnostářů...). Samozřejmě je tu věnována většina pozornosti popisu sexuálních praktik, který je ovšem umný a zajímavý. Toto erotické dílo je prokládáno vcelku inteligentním humorem.

a ukázka z mého zdroje:

Brzy se vrátilo hezké počasí a Alice s Williamem si opět vyšli na procházku do parku. Prošli hustým remízkem na odlehlém konci a usadili se na malé travnatě mýtince, kde je nemohl nikdo překvapit. William s sebou prozíravě vzal velký deštník a dlouhý plášť ze silné látky, aby si Alice mohla sednout bez obav z nachlazení.

»Ty starý dobráku,« řekla Alice, a sedajíc si, stáhla si ho k sobě po bok. »Když už teď chápu všechno, je jen na tobě, abys ze mne udělal ženu, jako jsi ji udělal z Lucy. Prostě to musíš udělat, Willie, musíš mi dopřát tu zkušenost a rozkoš!« Rozepnula mu kalhoty a vzala do ruky jeho již ztopořený pyj. »Je tak rozkošný, tak miloučký! Neumíš si představit. Willie, jak toužím pocítit jeho žhavý střik ve svých útrobách! Vím, že to bude bolet, ale nezabije mne to. Čeká mě nebeská rozkoš, vím to; vzbudíš ve mně totéž, co v Lucy.«

,,Dobrý den, přispějete nám na maturitu?''

Byli jste vybírat peníze na maturitní večírek, nebo se na to alespoň určitě chystáte? Na moje poslední zvonění pršelo. Dalo se to čekat, celý týden lilo jako z konve, ale teprve silné provazce deště v pátek ráno o půl šesté zadusily mé plané naděje. Už dlouhou dobu předtím jsem přemýšlela, vymýšlela a zamýšlela, za co se na ten památný den předstrojím, a až můj bývalý přítel našel s ucházejícím nápadem- za mechanika Ferrari. Tatíkova červená motocyklová přilba a exova červená kombinéza Sulko v tomu byly jako stvořené. Žel bohu, kombinéza dlela v Praze. Velmi nerada jsem myšlenku takového originálního převleku opustila a vymýšlela dál. S tím mi pomohl opět tatík velkorysou nabídku zapůjčení mi svých luxusních, zhruba dvacet let starých montérek, v bledě modré barvě a s minimálně dvaceti záplatami všech modrých odstínů, co existují. Přechod to byl bolestný, od prestižního mechanika Ferrari k obyčejnému dělníkovi, o to více mě však tohle bavilo.
Do prostor nádražní budovy, kde jsem se měla sejít s ostatními vymahači, jsem ovšem dolezla mokrá, zmrzlá a navzdory zámkové dlažbě pokrývající většinou mé cesty, také zablácená. A teď se konečně dostávám k hlavní pointě článku. Nevěřila jsem svým očím, když na první pohled dobře zabezpečení lidé, ve značkových bundách, s luxusní kabelkou nebo koženou taškou vás obejdou, jako by jste byli vzduch nebo ještě lépe- utrousí, ať je neotravujete. Oproti nim stojí studenti nebo mladí lidé, kteří vám štědře přispějí, protože sami ví, jaké to je, nebo prostě přispějí na maturitu hezké holce. A nakonec, co mě překvapilo příjemně, až šokovalo, jsou ti, co sami přijdou, aniž byste se jich zeptali a hodí vám do klobouku kapsu a ještě vám poděkují za nabídnutý bonbon, který jsme nabízeli za maturitní honorář.
Jestli k tomu máte nějaký svůj postřeh nebo zkušenosti, ráda si to přečtu :-)

,,Hello, Kitty!''

Jste plyšákofilové? Máte postel plnou plyšáků na úkor vlastního prostoru? Obcházíte hračkářství a slintáte nad těmi úžasnými stvořeními, nebo házíte vražedné pohledy na batole trhající uši naprosto luxusní plyšové kočce? Má každý váš plyšák jméno?

Jsem poněkud vyšší postavy, takže si nemůžu dovolit zaplyšákovat celou postel. Mám jich tam pouze dvanáct a můžu vám říct, že bych je nevyměnila za sebelepší polštář. Copak polštář má měkké tlapky, naducané bříško a jemný pokryv? Usmívá se na vás ráno, když prší?

Lídrem mé postelové grupy je Habakuk. Zvířátko neurčitého druhu, s dlouhým ocasem, ušima a růžky a úsměvem hodným Kevina ze Sám doma. Habakuk je cestovatel, jezdí se mnou všude, kde přespávám a nejednou jsem ho už nacpala do spacáku uplakaným holčičkám na táboře.

Podle čeho dáváte plyšákům jména? Přiznám se, že kromě mé nejlepší kamarádky, pojmenovávající podle celebrit, neznám nikoho s touto úchylkou. A přitom právě tohle mě na plyšácích nejvíc baví. Habakuk se svým jménem trochu ulétl, oproti Valentinovi (V. Rossi z MotoGP), Heikkimu (H. Kovalainen z F1) a Dajáně Satrlandové (Pobřežní hlídka) se jeho jména zdá příliš obyčejné. Nikdy bych však nepojmenovala plyšáka podle přítele. Co až se rozejdeme, to ho mám přejmenovat?

A všimli jste si, že plešáci podléhají módě? Když mi bylo kolem čtyř, japonská vlna přinesla mončičáky. Mrňavé, barevné s gumovými obličeji a pískavém bříškem. Plyšoví medvídci mě nikdy nijak neinteresovali, ale i ti musejí být šik, od různých barev, přes náspisy I love you na břiše, až po kalhoty a mikiny s kapucí.

A konečně se dostávám k Hello Kitty a Didlině. Tyhle dvě nádherné postavičky se k nám dostaly teprve nedávno a získaly si srdce především holčiček. Až lituji, že jsem příliš stará na to, nosit aktovku s Kitty, což mi však nezabraňuje nosit její náušnice.

A Didlina? Myší slečna s botaskami a širokýma ušima je na vyšším levelu, má totiž svého prince, který se jmenuje Didlin. Pár takových Didlin se mi poštěstilo najít v hračkářství jednoho obchodního centra, při pohledu na cenovku se mi však protočily panenky a když jsem objevila Didlinino větší, půlmetrové vydání za dva a půl, chtělo se mi vztekat.

Za týden mě babička tajuplně lákala ke skříni. Jaké bylo moje překvapení, když vytáhla Didlinu! Samozřejmě jsem využila všechny páky k přesvědčení, že dvouletá sestřenka neocení kouzlo tohoto plyšáka a u mě mu bude mnohem lépe. A tak se ke mně v červenci přistěhuje, k svátku.

Jediné, co mi dělá starost je, co s nimi, až se přestěhuju já. Nedělám si iluze, že by můj pan Božský byl nadšen z plyšáků zabírajících půlku postele. To se bude muset ještě dořešit…

Almost Alice

aneb soundtrack k Alice in Wonderland. Vyšlo samozřejmě i CD s instrumental od Dannyho Elfmana, které zatím nemám z jednoho prostého důvodu- nemůžu se nabažit tohoto :) Na playlistu se objevilo několik známých jmen, jako The All American Rejects, Wolfmother, Plain White Ts anebo kontroverzní Tokio Hotel. A samozřejmě autorka titulní písně- Avril Lavigne. Určitě jej můžu doporučit ;-)




tady Metro Station a Where's my angel


Shinedown- Her name is Alice


Kerli- Tea Party

Osobní zóna

Jste nervózní, když je u vás někdo cizí příliš blízko? Je to v pořádku. Každý máme svou osobní zónu, větší či menší, do které si pouštíme jen partnery, rodinu nebo blízké přátele. Co když se ale narušení osobní zóny od cizího člověka nelze vyhnout?
Například v těsném prostoru výtahu. Jízda může trvat pouhá tři patra, ale vám se to zdá jako půl století. Klopíte oči, prohlížíte si tlačítka s číslicemi nebo tupě zíráte do dveří. Hlavně si nevšímat toho druhého.
Ačkoliv výtahem pokud možno nejezdím, dnes jsem se s narušením osobní zóny setkala také. Šlo o jednoduchou záležitost Národních srovnávacích zkoušek (NSZ). Byli jsme rozřazeni do tříd, seděli v lavicích podle čísla a mým sousedem byl celkem hezký kluk s ležérním vystupováním. Potud ok. Každý jsme si trůnili na opačné straně lavice, já se nepokoušela o rozhovor a on také ne. I první část testů jsme zvládli v pohodě, s druhou však byl na mé straně už problém. Byla to část analytická a bylo třeba si dělat poznámky na papír. Zas a znovu nechápu, pro koho jsou dělané úzké a nízké lavice s vroubkovaným povrchem, na které se vám vleze akorát tak sešit a propiska a psát na holý papír je díky rýhovanému povrchu nepříjemné.
Můj soused patřičně využil místa, které jsme si mezi sebou vytvořili. Já byla spokojená, dva formáty A4 mi vedle sebe stačily. A pak jsem si to začala uvědomovat. On měl záznamový arch téměř vedle mého zadání a když do něj zapisoval, měl ruku jen pár centimetrů ode mě. Přestala jsem se soustředit. Možná šlo i trochu o chemii, líbil se mi, ovšem pocit narušení osobní zóny byl víc nepříjemný, než příjemný. A jestli budu mít pod 70 percentilu, může za to on :-)

Posilovna

Patříte k návštěvníkům tohoto zařízení? Nebo se jen rozhodujete, zda jít, či nejít? A nebo vám sedí třetí skupina gurmánských lenochů, kteří svoje tělo příliš milují na to, aby ho ničili v posilovně?
Vzpomínám na památný výrok ,,sportem ku zdraví''. Podle mě však nemá posilovna se sportem nic společného. Přijde mi spíše jako náhražka sportu, jako místo pro někoho, kdo se snad stydí si jít ven zaběhat, jet někam na kole nebo plácat na hřišti volejbal. Posilovna také zabere méně času, oproti venkovnímu prostředí je čistější, sterilnější...
Popravdě, byla jsem v posilovně pouze několikrát. Stroje, ne nepodobné mučícím naskládané kolem stěn, chladný modrý koberec, poválené činky, zrcadla. A všude lidé, povětšinou mladší, v propocených tričkách, trikotech, tílkách, aby byly vidět jejich postavy. Nikdo nepřijde v teplákách a volném tričku, ať by bylo sebehezčí.
Mnohem radši než jezdit na kole v posilovně si jdu zaběhat. Moje letní trasa není příliš dlouhá, sotva tři kilometry, ale její převýšení nenaprogramujete na sebelepším rotopedu a těžko do posilovny přidáte šumící stromy, vůni lesa a lehký dupot na vyšlapané pěšině.
Proč tedy chodí tak málo lidí běhat? Svoje názory piště do komentářů.

Kuorosota

American Idol a jeho česká obdoba Superstar. Mladí ambiciózní lidé soutěží, kdo z nich se stane tou největší a nejuznávanější Superstar, s nabídkami k nahrání alba a s papprazi šťourajícími v jejich soukromí. Kolik z nich má opravdový talent, kdo se stane obětí showbyznisu a kdo doopravdy uspěje?
Sledovali jste nebo sledujete Superstar, popřípadě jiný pořad tohohle typu? Já už ne. Komerčnost je všude, kam se podíváte a je velmi těžké si vybrat program, potažmo pořad na večer, pokud se mermomocí chcete dívat na televizi. Ale sledovat šťourání v soukromých ,,zpěváků'' a ostrou kritiku na jejich vystoupení? Děkujeme, popojděme.
American Idol vznikl v Americe a jako většina amerických trendů se brzy dostal do Evropy. Svou obdobu tohoto pořadu vysílá hodně zemí. Jen ve Finsku (aspoň tedy podle mého zdroje) se ovšem nápad rozvinul dál. Pořad se jmenuje Kuorosota a jde o soutěž sborů, na stejném principu jako Superstar. Aktuálně je proti sobě 9 ,,dirigentů'', kteří skupinu dali dohromady a zastupují ji u poroty. Fantazii ve vystupování skupiny se meze nekladou, za příklad si vezmeme vedoucího Marca (jinak kytaristu Nightwish), který našel 20 rockerů ve věku od 20 do padesáti let a secvičil s nimi perfektní rockové číslo.

tady je odkaz na stránky kuorosota: http://www.nelonen.fi/ohjelmat/kuorosota/etusivu

a trailer, který můžu opravdu doporučit :-) http://www.youtube.com/watch?v=lV6fqdBoQnM

Tervetuola!

Vítám tě návštěvníče, ať už jsi přišel na můj blog cíleně, anebo jsi pouze zabloudil ve vlnách bitů (a že to není tak těžké). Právě se nacházíš na hlavné stránce mého Imaginária, kde se realita snoubí s fantazií a všední den se snem.