Je tomu už pár dní, co jsem cestovala vlakem z Brna do Šumperka. Na příslušné nástupiště jsem dorazila dříve, než dotyčný expres, a tak jsem se se sluchátky v uších a rukama v kapsách začala věnovat své oblíbené zábavě- pozorování lidí. Nehledejte v tom však nic voayerského, sem tam člověk prostě potřebuje inspiraci pro postavy do románu, povídky, či hry the Sims.
Chvilku po mě přišla holka zhruba pětadvacetiletá a později si sedla naproti mně do vlaku. Byla celkem vysoká, trochu robustní postavy, ale oblečená v harémových kalhotách a fialovém tílku, což jí slušelo. Dále měla krátké černé vlasy a černé sluneční brýle, které ani ve vlaku nesundala. Pevně semknuté rty působily přísně a odmítavě.
Přes uličku vedle nás se na semišových sedadlech rozvalovaly dvě černošky s rasta copánky. Záměrně zmiňuji potah sedaček, protože obě měly nohy nahoře, obuté v zaprášených botech. Moje mysl se proti tomu bouřila, klimatizovaný espres jsem brala téměř na úroveň francouzských TGV, kdepak roztrhané koženky a zápach osobáků, které zastavují v každé vsi.
Letmo jsem zaregistrovala, jak holka naproti mně pootočila hlavu a semkla rty ještě víc. Tak či tak, obě jsme mlčely jako hrob a to zejména poté, co došlo ke konfliktu mezi černoškami a značně veselým pankáčem, kde se ukázalo, že anglicky neumí ani jedna strana.
Milý pankáč však nebyl sám, zbytek jeho tlupy dlel v chodbičce u záchodu. Nejsem tak bouřlivá osobnost jako jedna z černošek, že bych na ně opakovaně chodila něco křičet, přesto mi bylo jasné, že pánové mě jen tak vylézt nenechají a nijak mě netěšila představa projít celý vagon ke druhým dveřím.
Zhruba v půlce cesty moje spolusedící sundala brýle, naklonila se ke mně a povolila výraz obličeje do zdvořilého úsměvu.
,,Nemáš, prosím tě tužku?‘‘
Tón jejího hlasu mě překvapil, čekala bych spíše medvědí baryton než poletování motýlů. A protože jsem vybavená, sáhla jsem do futrochu a podala jí zmiňovaný předmět.
Úsměv, poděkování, stejně tak při navrácení.
Zbytek cesty mi uběhl v zadumání. Proč se tváříme kysele a nepřístupně na okolní svět? Proč klopíme oči a zaujmeme odmítavý postoj k muži, který nám dává najevo své sympatie? A proč schováváme radost a štěstí hluboko ve svém nitru?
V přestupovém bodu své cesty jsem se zvedla a hodila pohled k bližším dveřím, kde stále parkovala banda pankáčů.
,,Tak si myslím,‘‘ prohodila jsem, ,,že raději půjdu druhou stranou.‘‘
Dívka se od srdce rozesmála.
Žádné komentáře:
Okomentovat