Chtěl tomu osud, chtěla jsem to já, od září začnu studovat informatiku. Jak tvrdí propagační letáky a diskusní fóra fakulty, obor je to slibný, s budoucností a atraktivní zvláště pro dívky, protože je plný mladých nezadaných mužů se slibem velkých platů. A právě to mě nedávno začalo děsit. Na zápisu se pánové začali předhánět, co už v životě naprogramovali. Jejich problémy v internetovém kruhu naše ročníku mi přišly psané snad v jazyku esperanto, a já začínala mít nefalšovanou hrůzu.
Nevím, zda jsou všechny knihovny stejné, ale v té naší novější tituly knih než z roku 2007 prostě nenajdete. Přesto výtisk se slibným názvem Naučte se programovat vypadal z nabízených nejnověji, nejzachovaleji a tak jsem si jej odnesla domů.
Pak nastal ten den D. Ze záložky knihy jsem vyjmula instalační CD, abych měla v čem pracovat. Popravdě, nečekala jsem, že mi tři roky starý program pojede pod Vistou, ale že se nenačetlo ani samotné CD, mě hned pro začátek naštvalo. Nasupeně jsem se zabořila do židle. Mám to vzdát hned na začátku?
Novější verzi daného programu jsem našla pomocí Google ke stažení. Instalační balík měl zhruba deset mega a jeho stáhnutí by netrvalo ani sedm vteřin, kdyby mi nevyskočila varovná hláška o trojském koni. Kysele jsem se ušklíbla, někdo mi tady evidentně nepřál! Zahodila jsem ono vzletné Naučte se programovat a vrátila se ke strýčku Google. Hned první odkaz po zadání C++ mi nabízel výuku programování pro začátečníky, s programem ani ne tři měsíce starým. Mé srdce zajásalo, svět se hned stal růžovějším a poté, co se mi podle instrukcí povedlo napsat dvanáct řádků pro jednoduchý výpis hesla na obrazovku, jsem se cítila jako Bill Gates na vrcholu svých sil.
Zítra je pátek, tedy den, kdy všichni večer vyrážejí za zábavou do ulic. Zítra večer se chystám na další díl svého programátorského seriálu, tentokrát o proměnné IF. Keep your fingers crossed for me!
